V hodnotícím středisku

Úterý v 9:22 | Daniela Mičanová |  Všehochuť
Jiskřivé jitro, obloha oděná do bezešvého blankytu, javorová alej, jejíž svěží listoví tu a tam pročísnou skosené sluneční paprsky, oáza klidu v srdci kypící moravské metropole. Na jejím konci mi kynulo v ústrety zázemí Stabilní společnosti, do níž mě příjemná slečna personalistka pozvala k "pracovnímu pohovoru formou assessment centra".
)).((
Termín assessment centrum si lze přeložit do češtiny poměrně snadno jako hodnotící středisko, složitější mi přišla otázka, co si pod tím přesně představovat. Po čas domácí přípravy tedy přišel ke slovu osvědčený strýček Google. Jak napověděl, čekal mě hromadný pohovor, při kterém uchazeči kolektivně řeší rozmanitá zadání, podstupují nejrůznější testy - psychologické, inteligenční, tematické -, nezřídka se také navzájem hodnotí. Situace jako stvořená pro plachou introvertku. Rozhodla jsem se, že přesto neodhodím flintu do žita, pojmu účast jako dobrodružství a možnost pocvičit se v sociálních dovednostech. Pohovor měl probíhat celé dopoledne, zásobila jsem se proto lahví neperlivé minerálky, sáčkem želatinových bonbonů, banánem a cereální tyčinkou. Šedé buňky vyžadují pravidelnou životosprávu.
)).((
Na recepci se nás sešlo pět. Spoluuchazečky, všechny zřetelně mladší, všechny v kalhotách džínového typu, všechny uvyklé práci v kolektivu, světácky označovaly nadcházející dění ošklivým slovem vyběrko. Myslí se mi tehdy mihl první záblesk pocitu, že zde nutně působím jako vyslanec jiného věku, možná i jiné dimenze. Trochu jsem se styděla - za pokročilejší věk, za sváteční černou sukni, za oči navrch hlavy (naštěstí maskované brýlemi). Čekání dodala lidský rozměr paní vrátná v podnikových barvách, která nás pouštěla vstupními turnikety na toaletu, souběžně stačila někoho po telefonu nabádat, aby "vyvenčil péska".
)).((
Slečna odbornice na lidské zdroje, půvabná, úhledná, tmavooká bytost, která by se báječně vyjímala na rokokové olejomalbě, si nás odvedla do místnosti nápadně podobné počítačovým učebnám. Zde se ukázalo, že Stabilní společnost neponechala nic náhodě. Vše - od připravených jmenovek po pauzu na kávu - podléhalo přesně stanovenému rituálu, což vlastně uklidňovalo. Nejprve došlo na vylíčení výhod, které nás neminou po úspěšném podstoupení pohovoru, následovalo stručné představování, a to podle přesně stanovených bodů:
1) Jakého největšího pracovního nebo studijního úspěchu jste dosáhli?
2) Co si slibujete od práce pro Stabilní společnost?
3) Proč bychom na danou pozici měli vybrat právě vás?
(Táž otázka se bude opakovat ještě několikrát)
4) Přibližte své zájmy a záliby.
)).((
Když jsme jedna po druhé odříkaly svůj part (slečna personální si činila záznamy do připravené tabulky), nepříjemný pocit typu "co tady, do šlaka, dělám?" vzrostl. Ze všech přítomných tryskal obdivuhodný teamový duch - věnovaly se kolektivní práci, kolektivním zálibám, kolektivním sportům... Co jsem dělala já? Překládala knížky. Nepraktické, nepotřebné, neteamové. Nevzdala jsem to, v požadavcích přece stálo: dobré vyjadřovací schopnosti s přirozenou spisovnou mluvou. A za svou mluvou jsem si tedy stála, kolektiv-nekolektiv.
)).((
První náročnější úkol, vyplnit fiktivní počítačové podklady na základě krátké audionahrávky, jsme absolvovaly bez ztráty květinky. Poté nám půvabná slečna personální rozdala dotazníky, na nichž se skvělo asi dvacet otázek na tělo, ano včetně oblíbeného zaklínadla: "Proč bychom měli vybrat právě vás?" Některé položky dotazníku jsem si zapsala za uši pro budoucí použití. "Setkali jste se za předchozí kariéry s významnou osobností a čím vás ovlivnila? Jak by měl vypadat správný nadřízený? Jaké nejhorší životní situaci jste musela čelit? Jakou pracovní situaci považujete za neřešitelnou? Co vás na lidech nejvíce odpuzuje? Čím si vás naopak dokážou získat? Jakou roli obvykle hrajete v kolektivu?"
)).((
Zatímco jsme snaživě doplňovaly (a uchazečka vedle mě v pravidelných intervalech jásavě vykřikovala: "Já si to dnes tak užívám!"), brala si nás sličná personalistka po jedné do kukaně, v níž atmosféra zlehka zhoustla. Úkol zněl: Představte stávajícímu klientovi po telefonu sadu čtyř nových produktů. Tehdy jsem se dopustila zásadní chyby. Když mi figurantka v simulované situaci oznámila, že chvátá pro potomky do školky, nenapadlo mě nutit jí veškeré čtyři položky. Plynule jsem přeskočila k nabídce produktu pro děti (říkejme mu třeba Cipísek). A ještě jsem si v duchu libovala, jak jdu na to od lesa!
)).((
Tím byl můj další osud v hodnotícím středisku Stabilní společnosti zpečetěn. Odcházela jsem první a jediná, poučená, smířená, bohatší o novou zkušenost, v kabelce nedotčený sáček s gumovými bonbóny. Obloha nestačila ztratit nic z původní blankytné kýčovitosti. Jako pracovnice komunikačního centra čili konzultantka přímého oslovování zákazníků - určitě Vám vytanou na mysli podobné názvy pro tutéž činnost - nemám šanci. Litovala jsem pouze jednoho. Kolonku "Jak by měl vypadat váš nadřízený?" jsem zbaběle vyplnila pokryteckým postřehem o přirozené autoritě. Kdybych místo toho napsala "jako Antonio Banderas", výsledek by vypadal stejně.

Tak třeba příště, milá Stabilní společnosti. Pro změnu na jiné pozici.
Počet komentářů: 6
 

Další články

Kam dál