Pak znenadání došlo k tomu, čeho jsem se celou dobu obával. Přidaly se ke mně kroky. Vnímal jsem je přes nesourodé srocení řemeslníků, prodavačů, poslíčků, námezdních písařů a holičů, kuplířů i jejich oveček obojího pohlaví, pouličních rváčů, pobertů, žebrajících mrzáků, zchudlých kněží, falešných proroků a podobné nedůvěryhodné sebranky. Zaváhal jsem, kroky také zaváhaly, zrychlil jsem, přidaly na tempu, zpomalil jsem, také zvolnily, scházela jim špetka vynalézavosti. Zjitřená mysl se mi snažila namluvit, že se po mé stopě vydal Naneferkaptahův kocour, ovšem to by na sebe musel vzít lidskou podobu. Ne snad, že by se jednalo o věc zcela vyloučenou, už jsem se doslechl o pozoruhodnějších jevech.
Podařilo se mi úspěšně zdolat nenápadnou hranici mezi světem obývaným služebníky smrti a kypícím městem živých, od bezpečného domova mě přesto dělil ještě pěkný kus cesty. Sutechova třída stále připomínala nedosažitelný ráj. Úmyslně jsem zastavil u krámku s kožedělnými výrobky, abych se přesvědčil, zda se nenechám vláčet zjitřenou představivostí. Kroky nezklamaly, rovněž se zastavily. Zatímco jsem předstíral zájem o nové sandály - muž v cizokrajném vlněném šatu zdobeném třásněmi je nabízel za cenu, za jakou v srdci Piramesse žádný kousek obuvi neusmlouváte - nenápadně jsem po očku pročesával dav ve snaze odhalit zákeřného pronásledovatele. Nepodařilo se, nicméně když jsem se dal znovu na pochod, vše se opakovalo.
Zkusmo jsem se dopustil ještě několika krátkých zastávek (stánek s nasolenými rybami, pekařský krámek, nároží, kde otrhaný a bezzubý patron popisoval dychtivým posluchačům "dobvodvužství kváve Utmose, největšího bojovníka všech dob") ovšem zbytečně. Pronásledovatel zůstával neviditelný, kroky nepolevovaly. Sutechova třída se blížila, nic zlého mne nepotkalo, užuž bych si připadal jako vítěz, i dovolil jsem si nepatrně zvolnit, abych se pokochal vystoupením polykače ohně. Za zády mu zapadalo slunce, budil proto zdání, že do svých útrob přijímá samotného Rea. A tehdy, právě tehdy mi na rameni přistála cizí dlaň.
"Nepokoušej se klást odpor a neobracej se, vzácný pane," oslovil mne hlas, který se marně snažil zastřít hornoegyptský původ - v deltě ho moc rádi neslyšíme. "Klidným krokem zahni do..."
Nestačil domluvit, já totiž střelhbitě přehodnotil přístup k osobní důstojnosti a dal se do pokořujícího běhu. Ano, krásné dámy a ctění pánové, já, Peseškaf, syn jednoho krále a pověřenec krále druhého, jsem pelášil jako o život, přitom jsem si nadával, proč mě to nenapadlo dřív. Výhružné hornoegyptské kroky nezklamaly, hbitě se za mnou proplétaly svévolným podvečerním davem, čím usilovněji jsem nabíral rychlost, tím těsněji se mi lepily na paty. Jestli tohle ve zdraví přežiješ, chlapče, sliboval jsem si v duchu, přemůžeš odpor k tělesnému cvičení a začneš dbát o vlastní zdatnost. Na vymodlené Sutechově třídě jsem se nakonec ocitl, aniž bych věděl jak, ale radost mi to nepřineslo.
"Vzácný pane?" syčel mi do uší hornoegyptský přízvuk. Čekal jsem, kdy mi rámě sevře neodbytná dlaň příjemná asi jako umrlčí hnát, vtom se přihodil zázrak. Jakési kouzlo mě zbavilo pozemské tíže, já ztratil půdu pod nohama a ocitl se v nachovém přítmí protkaném stříbrozlatými záblesky.
"U všech ďasů a démonů, sním nebo bdím? Což se obyčejný smrtelník jen tak z ničeho nic propadne do Říše spících?"
Dívčí chichotání zdvořile přidušené slonovinovým vějířem. "Po pravdě řečeno, bratře, nikdy jsem řečem o tvém zhýralém životě nepřikládala váhu, vy muži jste chvástavá cháska. Teď vidím, že na nich přec jen něco bude." Letmý záblesk, ručka jako z alabastru nepatrně rozhrnula nachový, stříbrem protkávaný závěs. "Postarejte se, ať nás nikdo neruší!" zahřímala zachránkyně vladařsky, nato si mě lépe prohlédla. "Žiješ dobrodružněji, než bych se odvážila doufat."
"Spanilá sestro, rád bych poklonu oplatil," vysoukal jsem ze sebe, ledva se mi podařilo popadnout dech, "tvé nenadálé zjevení mi bohužel úplně vyrazilo dech. Smím tě vzývat jako vtělenou Esetu, Hathoru, Neitu, nebo snad, ó, mocná, Sachmetu?"
Přátelsky do mě šťouchla vějířem. "V zásadě neomítám pomoci příbuzným v úzkých. Ostatně, kdy se mi zase podaří uzřít velkomožného pana Peseškafa, kterak se ozlomkrk žene Sutechovou třídou s přerostlou opicí za zády? Kdopak to byl? Zhrzený manžel, bratr, milenec, otec? Na otce moc nevypadal."
"Nemám nejmenší tušení."
Závěsy vzácného purpurového odstínu prosvítilo zapadající slunce, chvíli jsem se nechal unášet představou, že smírně plynu nad žhnoucím podsvětním jezerem - duše spravedlivých nespálí, nýbrž zocelí. Ve skutečnosti jsem se samozřejmě ocitl v krytých nosítkách po boku přenádherné dívky, ztělesnění snu každého zodpovědného záletníka. V pletencích černé paruky se jí jako kapky rosy třpytily stříbrné perličky, bílou řízu z královského lnu zdobila síť barevných korálků, které dodávaly jejím křivkám vpravdě božské vzezření. Redžedet. Tůň, jejíchž záludných hlubin nikdy neokusím, pomyslel jsem si trochu teskně. Zkušený sukničkář neplýtvá silami tam, kde schází naděje na úspěch.
Náš vznešený bratr by Redžedetu - stejně jako mě - označil za plod otcovy pozdní vášně. Proslula nevšední krásou, ale také zarputilým odmítáním nápadníků. Údajně dávala přednost zběsilým projížďkám ve válečném voze - a ženám. Nu, alespoň nějakou zálibu jsme sdíleli. Spatřit ji v dlouhé říze, nádavkem ověšenou korálky, znamenalo výjimečnou událost, obvykle se potloukala po některé královské oboře opásaná koženou suknicí. V příčetnějším rozpoložení bych si mimořádný jev včas vyložil jako varování.
"Copak tě přimělo vyrazit do ulic, sličná Redžedeto? Každá řádná žena se touhle dobou něžně tiskne k manžílkovi a společně se těší ze svých dítek."
Vysloužil jsem si další vlídné popleskání vějířem. "Nejsem dnešní, Peseškafe. Dvojí brána Velkého paláce se zavřela, dvůr truchlí, náš národní stařík Sessu se rozžehnal s bídným vezdejším světem, Merenptah se chystá převzít trůn. Zajímalo mě, jaká nálada panuje ve městě."
Tedy, nikdy bych se neodvážil označit velkého krále Ramesse za staříka Sessua. Vlastně by mě to ani nenapadlo. Redžedet nezapřela, jak často se pohybuje mezi štolby. "A zjistila jsi?"
"Lidem zatím nic nedošlo."
"To je všechno?"
"Ještě jsem nevlastního bratra zachránila před bůhvíjakou nepříjemností. Neděkuj, rádo se stalo. Chceš odnést až domů?"
"Budeš-li té lásky?"
"Při bozích, Peseškafe! Nerada to říkám, ale páchneš jako kočičí chcanky." Líbezná bytost něžné tváře, božského těla a jiskřivých očí neomylně ťala do živého. "Přemůžu se, ale budu vyžadovat odměnu."
"Předem mě považuj za svého nejponíženějšího služebníka."
"Nenech se mýlit," přimhouřila oči hluboké jako vody praoceánu, "chci jen maličkost, informaci. Jestli se nemýlím, Jeho Tělnatost Merenptah tě nechová právě v lásce."
"Ba," přitakal jsem, otíraje si zpocené čelo, "chová mě v jejím pravém opaku."
"Ovšem když stařík Sessu odplachtil za západní obzor, nechal následník ze všech svých početných bratří, synů, synovců i vnuků tajně povolat právě tebe. Neužitečného zahálčivého budižkničemu."
"Děkuji za lichotku, milovaná sestro. Jakpak to víš?"
"Mám své zdroje." (Pochopitelně, kdo by jí odolal?) "Děvče v mém postavení musí dbát na své zájmy."
Ucítil jsem na zjizvené tváři její hebkou, hebounkou dlaň, neprostupné zornice se mi vlídně otevíraly, stačilo málo a byl bych se v nich utopil. "Takže, co ti ten tlusťoch chtěl?"
Sklouzla mi rukou po šíji, na stehně mě svůdně zašimrala korálková síť, její dech voněl jako rajská zahrada, zbavoval mě rozumu, ale - ruku na srdce - dokonce i nenapravitelní záletníci občas vlastní pud sebezáchovy. "Nemohu říci."
"Vida," pokušitelka se odtáhla, "pán zřejmě nebude takový břídil. Jeho Tělnatost má na lidi čich, odhadl tvoje skryté možnosti."
Sutech aby spral můj mizerný, zpackaný osud! Jednou v životě se náhodou ocitnu na prahu nepřístupného ráje a nesmím vstoupit.
"Jsi doma," uvědomila mě škádlivě, ale neoblomně. Náhle se na něco rozpomněla. "Proslýchá se, že tě proti tvé vůli oženili."
"Nejvyšší čas, hrozilo mi nezadržitelné zpustnutí. Chufuchaf už mě nestačil hlídat." Vysoukal jsem se do pokročilého smrákání. Moji domácí sluhové právě do stojanů při venkovní bráně zasazovali zapálené pochodně. Mělo se mi při tom pohledu ulevit, měl mi spadnout kámen ze srdce, ale nestalo se.
"Pěkně toho milovníka medových koláčků ode mě pozdrav!"
"Najde se něco, co bys o mně nezjistila?"
"Samozřejmě. Přece to, co odmítáš prozradit, nevděčníku!"
"Jednou si snad o všem pošpitáme nad džbánem dobrého vína, milovaná sestro," zkusil jsem to víceméně ze zvyku.
"Pochybuju, že to stihneme. Chystám se vyrazit do Vesetu."
Do Horního Egypta. Že by náhodná shoda? "Piramesse bez tebe bude o poznání ošklivější."
"Kdybys řekněme do týdne či dvou změnil názor..." Významně se vyklonila z nosítek, doufal jsem v sesterské políbení, pak jí bohužel cosi přelétlo přes nos a příkře se odtáhla. "Při božské bojovnici! Vypadáš jak trestanec a páchneš jako kočičí pelech. Než se rozmyslíš, hleď se dát trochu do pořádku."
Chvíli jsem odplouvající nosítka provázel pohledem. Zdalipak jí nescházejí tři jaspisové korálky? uvažoval jsem přitom. Dáma v modrém závoji, tajemná dobrodějka pana Naneferkaptaha, moje neodolatelná nevlastní sestra - v duchu jsem z nich mimoděk tvořil mocnou trojjedinou bytost. Třináctý princ nejspíš věděl, proč svěřit citlivé poslání vyhlášenému záletníkovi.
. Snažím se dosáhnout alespoň na malou Mičanovou
kraken | 22. února 2012 v 11:04 | 
Zde hledá 
Děkuji, Danielo, dobrodružství pokračuje, to jsem rád... Jdete krásně ve stopách velkého Waltariho a přece po svém.